Nechci tady zkoušet rozlousknout jak to bylo a jestli to bylo tak, jak vyzkoumal Adam Hradílek. Jenom bych rád připomenul rozdíly mezi jednotlivými (možná)udavači. Když se přišlo na Bartončíka a jemu podobné, byl to národní skandál. Když se přišlo na Nohavicu, málem mu ještě stoupla popularita. Tošovský pokrčil rameny a veškeré dotazy ignoroval - nic se nestalo. Paroubek tvrdí, že nic. Bohdalová si vysoudila
Rád bych se ovšem pozastavil nad hysterickou aktivitou Britských listů, na jejichž stránkách nalezneme za poslední tři dny tolik perel, až si říkám, že si my svině nezasloužíme tolik moudra. Na obranu velikána francouzské literatury se vydala kohorta BL v čele s vůdcem z Glasgow opravdu ve velkém stylu:
- 13. 10. 2008 v článku Kopnete-li si do Kundery, stanete se komickou postavou jeho románů uvádí Jan Čulík spousty formulací, které zavánějí demagogií, například uvádí jakési verše a řečnicky se ptá jak moc se zdají komunistické. Následně se odvolává na Kunderův věk. Následně vysvětluje, že možné Kunderovo osobní trauma mohlo možná dát impuls ke vzniku uměleckého díla. Jenom dodávám, že tohle možné trauma také mohlo skončit smrtí, nakonec ten člověk strávil po lágrech 22 let. Ospravedlňuje to vznik uměleckého díla? Jediným rozumným argumentem pana Čulíka je to, že na zveřejněném dokumentu není Kunderův podpis a číslo občanky.
- 13. 10. 2008 vyšel "článek" Jak "naši historikové" pronásledují devětasedmdesátiletého autora. Slovo článek je v uvozvkách, protože obsahuje pouze link na rozhovor, který Kundera poskytl ČTK. Po desítkách let promluvil Kundera s českými novináři a popřel, že by někoho naprášil. V nezvyklé výřečnosti nabídl i vysvětlení: Je to atentát na něj a časování se shoduje se začátkem frankfutského knižního veletrhu. To je samo o sobě dost zajímavé vysvětlení, nicméně titulek článku na BL je skutečně nezaujatý nezávislý a nedemagogický - snad alespoň podle českých měřítek padesátých let.
- 14. 10. 2008 přešel Jan Čulík do protiútoku. Ve své stati Útok na Kunderu v Respektu je součástí reklamní kampaně ve snaze zvýšit náklad označuje článek v Respektu za zoufalý pokus majitelů týdeníku Respekt zvýšit náklad, protože se někde Respekt rozdával zadarmo.
- Velkou zbraní BL jsou anonymy (to je pracovní název pro článek bez autora). 14. 10. 2008 vyšel anonym Jak to, že se nic nestalo té paní Militké?. Což je celkem legitimní otázka. Jan Čulík neopomíná dodat, že Hradílek je příbuzným paní Militké, což je ovšem explicitně uvedeno v článku v Respektu. Dělá to na mne dojem, že články na BL nejsou zaměřeny na polemiku s lidmi, kteří článek četli, ale na nalití "BL pravdy" do hlav těch, kteří článek nečetli, a ani se k tomu nechystají. Jinak si Čulíkovu poznámku vysvětlit neumím.
- Josef Švéda se v textu Milan Kundera v zajetí imagologů snaží alespoň posunout celý spor směrem od osoby pana Kundery k hodnocení chování médií. Peskuje všechny za neznalost Kunderova díla, což mi nevadí. Nicméně na závěr se ptá, zda je možno změnit náhled na Kunderovo dílo ve světle jeho udajného udavačství. Rád bych panu Švédovi odpověděl, že ano (diskuse pod články na BL bohužel není možná), protože autor o svoji interpretaci díla přichází ve chvíli, kdy má dílo svého prvního čtenáře a tato interpretace se mění nejen s přibývajícími názory dalších čtenářů (jak imagologické ;-), ale i s názory literárních kritiků, kterým nevadí, že hodnocené dílo četli před dvaceti lety a nepamatují si z něj nic než hrubou kostru s krvavými kusy citátů. A právě literární kritik stvoří interpretaci založenou na autorových traumatech, která mohou a nemusí být pravdivá.
- Ještě týž den přispěchali na pomoc další bijci za tu správnou pravdu: Jaroslav Kuba nám ve svém textu Otazníky nad jedním veřejným udáním vysvětluje, že udavač musel být u soudu, aby potvrdil, že udal diverzanta. Naivita tohoto tvrzení je neuvěřitelná: pokud budu mít jako kontráš někde naivního blbečka (teď bohužel myslím pana Kunderu v roce 1950), nebudu ho vláčet po soudech - udal jednou, třeba přijde znovu. A komunisti nemuseli nic a mohli všechno - tohle bychom si totiž měli připomínat všichni i dnes, kdy nad člověkem, který strávil léta 1969 a 1970 ve straně, polovina národa roní slzy a druhá jej nemůže vystát.
- O den později se přidal Ladislav Žák se svým textem Tenkrát na východě a předkládá nám možný scénář sepsání onoho záznamu. Přečtěte si to sami - třeba Vás to pobaví. Mne rozhodně nepobavila autorova minulost.
- BL jsou ovšem listem demokratickým a podporujícím diskusi: 15. 10. 2008 vyšel článek Michala Kuklíka Kunderova trapnost, což má být zřejmě redakční pokus o prostor pro druhou stranu. Článek je laciný a velmi konfrontační. Ačkoliv obsahuje zajímavé konstrukce, přímo vybízí k další polemice (redakční záměr?). Navíc se zcela pitomým způsobem obouvá do Kundery jako spisovatele.
- Polemiky s Kulíkem se ujal sám Engländer Čulík ve své stati Je mi stydno, aneb vina budiž prokázána nade vší pochybnost, ze které musím ocitovat: Michal Kuklík občas posílá do BL články, které jsou variací na argumentaci deníků, jako je Mladá fronta Dnes a tím dokazuje, jak susceptibilní vůči establishmentové propagandě bývají slabší jedinci. Takhle začít polemiku s článkem, který bych i já dokázal rozebrat jak žádost o byt, je podpásovka nejvyššího kalibru. Je vidět, že profesor z Glasgow asi neumí čistě polemizovat ani s nezaměstaným architektem a musí si jej hned zkraje označit za slabšího jedince. Článek pokračuje již prezentovanými argumenty o občance, soudu etc. Jak by řekl Cimrman: nuda, nuda, šeď, šeď.
Tak a co si z toho vybrat? Já to jediné: Britské listy jsou pro mne pouze zdroj informací o tom, jak uvažuje protivník. Mými protivníky jsou všichni demagogové a lidé, kteří mají absolutní moc nad relatvně čteným médiem a zneužívají ji k zesměšňování svých protivníků. Takže podtitulek tohoto periodika by neměl být "o čem se v České republice příliš nemluví", ale "tady se bude psát o tom, co Kotrba s Čulíkem schválí."
